Výstava sbírky hudebních nástrojů z pozůstalosti hudebního skladatele Jaromíra Vogela, která je věnována památce 2. výročí jeho odchodu, je doplněna výstavou ilustrací a grafického designu jeho dcery Markéty, určených k propagaci jeho hudby.
Výstava bude od 15.6. do 11.8. 2024 v prostorách zámku v Lomnici nad Popelkou během festivalu Lomnické léto ve spolupráci s panem Jaroslavem Krčkem.
Začalo to basou
Stávala hned za pianem a hned za pianem byla i jeho prvním krokem do profesionálního hudebního světa. S basou na zádech docházel hrát do klubů a barů. S basou na zádech se seznámil i s mou maminkou. Ke kontrabasu pak přidal basovou kytaru. Na ni hrál s bigbítovými kapelami, které si sám zakládal. Heaven’s Angels, The Golden Five, Soul Music, Kismet, Faraón…
Na pódiích kulturních domů doprovázel takové hvězdy, jako Waldemara Matušku nebo trumpetistu a zpěváka Jiřího Jelínka.
Tato kytara je momentálně vystavena v Popmuzeu pod klubem U kaštanu na pražském Břevnově.
Do mých nejstarších vzpomínek na tatínkův byt ve Vršovicích patří nepřehlédnutelné křídlo Petrov. Zabíralo půl obývacího pokoje a táta za ním sedával, někdy si mě posadil na koleno a brnkali jsme spolu jedním prstem dětské písničky. Na skříni stál velký “fanfrnoch”, starý dřevěný soudek s dvěma uchy potažený blánou a uprostřed ní s koňským žíněmi. Táta nás učil, jak na něj hrát namočenýma rukama. V rohu mě strašil vozembouch s hlavou čerta s vyplazeným jazykem, s kterým jsme občas o zem bouchali a zlobili sousedy pod námi boucháním a zlověstným řinčením činel.
A pak na zdi viselo velké mandolonchello. Připomněly mi ho fotografie, kterými se teď probírám. Táta na něj hrál ve svých bigbítových kapelách, kdy se snažil pojmout bigbítovou hudbu jinak a do svých aranží světové populární hudby přidával v tomto stylu tehdy málo obvyklé nástroje.
I na našich rodinných fotkách jsou zdokumentovány nástroje. Velká tuba, s tou mne s kamarádem fotografem Frantou Zemanem trochu potrápili při fotografování. A pak violoncello… toužil, aby některá z nás dcer na něj hrála, prý se snažil přesvědčit i mou sestřenku, ale bez úspěchu.
To jsou moje nejranější vzpomínky na rodící se tátovu sbírku hudebních nástrojů.
Vzhledem k tomu, že byl táta kapelníkem nejedné kapely, bylo třeba mít sem tam nějaký ten nástroj doma v záloze. Jezdilo se po štacích, muzikanti si vyměňovali jak nástroje, tak kontakty na někoho, o kom věděli, že něco nadbytečného doma má.
Ve chvíli, kdy se mu do rukou dostalo LP “Pro arte antiqua” (první český a jeden z nejstarších evropských souborů pro starou hudbu, hrající na historické nástroje), se zamiloval do renesanční hudby. Pod tímto vlivem postupně opustil bigbít a v roce 1975 založil orchestr Ala Bohemica. Zde se hrála jak dobová hudba částečně moderně rytmizovaná, tak jeho hudba autorská. Zhudebňoval raně středověkou poezii, jako Václava Lucemburského, Jana Kochanowskeho, Hanse Sachese, Michelangela Buonarotti, nebo Shakespearovy sonety. Sám toto své období nazval „inspirenes“, tedy inspirováno renesancí.
15 let působil orchestr tvořený převážně amatérskými hudebníky ve starých palácích a zámcích, historických prostorách pražského Klementina, či v pražském planetáriu. Vystoupení byla provázena recitací renesanční poezie, které se zpravidla ujímali herečka Klára Jerneková, Ladislav Županič a Milan Pěkný.
Tento směr mu musel být velmi blízký. Od malinka miloval historii a divadlo. Již za studií na jedenáctiletém gymnázium v Botičské ul. hrál v dramatickém kroužku a skládal hudbu k jejich představením, ve kterém hráli mimo jiné i Tři mušketýry. Po maturitě založil v pražské Metře spolu se svým spolužákem Josefem Kroftou amatérské divadélko Frmol. Rád navštěvoval vystoupení historického šermu a hrady a zámky, kde se mu občas naskytla příležitost nahlédnout do dobových archivů a nacházet tam skvosty staré hudby. Ze starých loutnových a varhanních tabulatur pak přepisoval motivy do současných not pro svůj orchestr.
V tu dobu i s radostí přijal nabídky ke spolupráci se skupinami historického šermu, např. Mušketýři a bandité, která vznikla počátkem 60. let jako první svého druhu v Evropě. Skládal a natáčel pro ně hudbu. Velmi dobře si pamatuji, jak mě jako caparta s sebou brával na jejich zkoušky a vystoupení, a jak mne fascinovalo kouzlo starých kostýmů a řinčení kordů doprovázené tátovou hudbou.
Sbírka se začala rozrůstat velkou rychlostí. Na hraní dobové hudby bylo třeba si pořídit historické nástroje, nebo si objednat výrobu jejich replik. Některé nástroje našel v bazarech, jiné na půdách svých přátel a známých, některé s někým vyměnil či posbíral na cestách. Hledal kontakty na šikovné výrobce replik, kterých v té době ještě mnoho nebylo. A tak se obývací pokoj začal naplňovat nástroji zajímavých názvů, tvarů a zvuků, jako serpent, niněra, tromba, cink, trumšajt… to bylo v 70.- 80. letech minulého století. Krátce po revoluci pak některé z těchto nástrojů a jeho renesanční hudba zazněly na vystoupeních Romea a Julie s Terezou Brodskou a Radkem Holubem v režii Tomáše Töpfera během prvního ročníku Shakespearovských slavností na Starém purkrabství pražského hradu. S mojí sestrou jsme pravidelně tátu doprovázely na každé představení, tyto letní večery měly neopakovatelnou atmosféru.
Ala Bohemica je latinský název pro České křídlo, starý strunný nástroj ve tvaru ptačího křídla, drží se v náručí a v době gotiky a renesance se na něj hrávalo výhradně v českých zemích. Tatínek použil tento název i s ohledem na své příjmení Vogel, které v němčině znamená pták. Toužil mít tento nástroj ve své sbírce a na sklonku svého života si ho objednal u Pavla Josefa Macků, výrobce replik historických nástrojů. Bohužel se tohoto nástroje nedočkal. Pan Macků nám volal, že má pro něj nástroj hotový ve chvíli, kdy jsme tatínka pochovávali.
Zbyla tu rozsáhlá sbírka hudebních nástrojů, na kterou byl táta tak pyšný a stala se jeho vášní. Celý život ji doplňoval novými kousky, z cest si přivážel hudební suvenýry a v současné době čítá přes 300 nástrojů. Sbírka obsahuje historické nástroje a jejich repliky, nástroje současné a orientální. Jsou tu nástroje dechové, strunné, smyčcové, klávesové i bicí. Tato sbírka, která byla do tatínkova odchodu pouze v jeho “soukromém bytovém muzeu”, je zde dnes poprvé veřejně vystavena. Myslím, že je táta nahoře nadšený. Za to patří velký dík panu Jaroslavu Krčkovi a zámku Lomnice nad Popelkou.
Markéta Loman Vogelová
V Praze 17.3.2024
